Názorně.cz

Rusko  jako  divá  trojka  vpřed  se žene po dráze pokroku, že ostatní národové  v  úžase před ním ustupují. (Nikolaj Vasiljevič Gogol: Mrtvé duše)

Nehodlám  v  těchto listopadových dnech přidávat své polínko k jubileu onoho  až příliš sametového přelomu; je i jiné výročí, jež si zaslouží pozornosti:  30.  listopadu  se  dovrší  sedmdesát  let  ode  dne, kdy Stalinovy  armády zaútočily na Finsko, započavše tak střetnutí zvané v dějinách  Zimní válka. Zůstává aktuálním mementem tak dlouho, dokud se
Rusko  nepřestane jako divá trojka hnát po dráze svého pojetí pokroku. Zatím  se  nezdá,  že  by k tomu mělo nakročeno. Krátký nástin dějů na frontách  sovětsko-finské  války  snad  čtenáři  napomůže osvěžit si v paměti  jisté  dějinné  konstanty  a  vyvodit  z  nich  trvale  platná ponaučení.

Konstanta  č.  1:  Vládci  a ideologie se střídají, ale imperiální sen zůstává. Rusko už od dob Leninových ve svých slabých chvílích ustupuje z  některých území a akceptuje jejich samostatnost, ale jen do chvíle, kdy  zase  nabude sil k obnovení hranic, jak je vyťala kozácká šavle v době největšího rozmachu carské říše.

Uzavřením  paktu  o  neútočení  s  Německem  v  září 1939 se Stalinovi uvolnily  ruce, čehož využil k záboru tří bezbranných baltských zemí a k  podělení  se  s  Hitlerem  o Polsko. Teď už zbývalo jen Finsko, aby rekonstrukce impéria v předrevolučních hranicích byla kompletní.

Konstanta č. 2: Každá válka začíná protiútokem. (Chesterton)

Ofenzivě  Rudé  armády  předcházely  územní  nároky,  o  nichž se dalo předpokládat  že  je  Finové nebudou ochotní přijmout. Odůvodněny byly zabezpečením  Leningradu, v jehož poměrné blízkosti probíhala tehdejší finská  hranice.  Přeneseme-li  logiku  toho  požadavku  do současných podmínek, mohl by pan Róbert Fico zrovna tak dobře zatroubit ke šturmu na  Vídeň; leží přece po čertech blízko Bratislavy! Ale to jen tak pro obveselení.  Chyběla  ještě  záminka,  a  i  ta se promptně našla: dle sovětských  zdrojů  ostřelovala  26. listopadu finská artilerie ruskou obec  Mainila.  Finská  vláda  obvinění  odmítla,  Sovětský  svaz s ní přerušil  diplomatické  styky, prohlásil za neplatnou sovětsko-finskou
dohodu  o  neútočení z roku 1932, načež se čtyři dny poté ruský medvěd vzepjal  k  protiútoku.  My  tě  naučíme, finský vrabčáku, zač je toho loket, střílet na naše vesničky!

Nutno  uvést,  že  na agresora byl finský vrabčák vybaven dosti nuzně.Stalin,  očekávaje  vítězství  v několika málo týdnech, vyslal do bojepouze jednotky leningradského vojenského okruhu, ale i to stačilo, aby byl  poměr  pěších  sil  1:3  v neprospěch Finska, dělostřelectva 1:5, letectva  1:10  a  tanků 1:80(!). K tomu mělo Finsko na Karelské šíji,
předpokládaném   hlavním   bojišti,   ještě   z   dvacátých  let  tzv. Mannerhei-movu  linii  (pojmenovanou podle velitele finské branné mociC.  F.  E.  Mannerheima),  sestávající  ze  zhruba 200 spíš opevněných zemljanek  než  skutečných  bunkrů.  Navíc  ztěžoval obranu nedostatek protitankových  zbraní,  nutící  Finy  si  vypomáhat vrháním zápalných
lahví - tehdy vznikl dodnes oblíbený termín »Molotovův koktejl«.

Přesto  se  z  domněle snadného tažení, jehož projektovaným cílem bylo obsazení  celého  Finska  a  jeho  přetvoření v sovětskou republiku po baltském  vzoru, stala blamáž neslýchaných rozměrů. Dvěma stům tisícům vojáků  a  1.500  tankům  7. armádního sboru generála Jakovleva trvalo týden,   než  se  vůbec  dostali  do  blízkosti  Mannerheimovy  linie. Obchvatný  manévr  8.  armády  s  cílem  vpadnout finské obraně do zad vyzněl ještě bídněji: malé a pohyblivé finské jednotky vytvářely pasti zvané  mottu,  do  nichž  lapaly  nepoměrně  silnější,  ale těžkopádné sovětské  sbory. V  bitvě  u  Kolla  zatlačily  nepočetné finské síly nepřítele do defenzivy, přičemž 18. sovětská divize byla zničena úplně
a  168.  trčela  v  obklíčení až do konce války. Dál na sever nasadili Sověti  v  bitvě  u Tolvajärvi tři divize; i ty zahnala finská skupina Talvela  zčásti  zpět,  zčásti  upadly rovněž do obklíčení. Rubem toho byla  pro Finy nutnost obklíčené Rusy hlídat, což poutalo značnou část jejich už tak nedostačujících sil. Ojedinělý úspěch zaznamenali Sověti
jen  na  nejzazším  konci  fronty,  kde se jejich 104. divizi podařilo obsadit severomořský přístav Petsamo (dnes Pečenga). Pokračováním akce měl  být  pochod  spojené  88.  a 122. divize na hlavní město Laponska
Rovaniemi a baltický přístav Oulu, což by pro Finy znamenalo odříznutí od  zásobovacích  cest  do  Švédska.  Ten  plán  skončil  další  sérií katastrof: narychlo sehnané finské skupiny zastavily sovětský postup v bitvě  u  Salla,  polapily  163.  sovětskou  pěší a 44. motostřeleckou divizi  do  mottu  a  zcela  je  zničily. Když pak dostala Rudá armáda
nařezáno  i  v  bitvách  u  Taipale, u Kuhmo a leckde jinde, pochopilo sovětské načálstvo, že z přivtělení Finska k rudé říši nebude nic.

Konstanta č. 3: Ruský medvěd mocně řve, ale chrup má děravý.

Koncem  prosince  1939  se  Kreml  začal zamýšlet nad příčinami těchto decentně  řečeno ostud, a našel jich dlouhou řadu. Přecenění vlastních sil.  Lajdácký  výcvik. Zanedbání průzkumu, což mělo tragické následky zejména   v  bezcestí  severní  fronty.  Jako  po  celou  dobu  trvání socialismu, byli sovětší stratégové velmi překvapeni existencí ročních
období,  čímž  se  stalo,  že  severské mrazy zastihly rudoarmějce bez zimního  oblečení.  Hluboký sníh a neprostupný terén nedovolovaly jiný způsob  pohybu než pěšky; Finové na lyžích a sněžnicích se přesunovali snadno,  Sověti  s jejich motorovou technikou byli v koncích. Vzájemná koordinace  sovětských  jednotek  byla  jeden  čistý chaos, čemuž není
divu,  když  se  velitelé  báli  podávat  nadřízeným šaržím nepříznivá hlášení,   ostatně  padla  velká  část  důstojnického  sboru  za  oběť Stalinovým  čistkám. Ani letecká převaha nebyla k ničemu: 2.075 nálety na Helsinki, Tampere, Turku a Viipuri dosáhla méně než pětiprocentního snížení finské produkce. Zato dokázali Finové sestřelit 240 sovětských
letadel  při  vlastních  26  ztrátách.  Během  celé  kampaně  tak rudé letectvo přišlo o 800 strojů.

To  vzav  v  úvahu  rozhodl  se  Stalin  k  reorganizaci svým obvyklým způsobem:  vyházel  neúspěšné  vojvody a nahradil je jinými. Bylo jeho štěstí,  že  čistky  přežil velmi schopný generál Semjon K. Timošenko, jenž  se  rozhodl  využít  masivní převahy sovětského dělostřelectva k prolomení  Mannerheimovy  linie.  Pěší  síly doplněné na 600.000 mužů,
3.137  děl  a  2.000  tanků,  morálka  vojska posílená dárky hodinek a jízdních kol, nedostatek zkušených velitelů zmírněný propuštěním 4.000 důstoníků  ze  sibiřských  lágrů  ... to vše způsobilo obrat v průběhu války,  jejž  do  krajnosti  vyčerpaná finská armáda dokázala odvracet ještě dva a půl měsíce, než nastala nutnost uzavření mírové smlouvy ke dni 13. března 1940. »Kéž mi uschne ruka, která byla přinucena podpsat takovýto  papír,«  povzdechl  si  prezident  Kyösti Kallio. Nicméně je hodno  pozoru,  že  se  Stalin  neodvážil  pokračovat  ve  válce  až k podmanění  celého  Finska. Poznal už, co dokáže finská tvrdošíjnost, a nechtěl ji přepínat až k zoufalství.

Konstanta č. 4: Tak odměňuje Rusko své užitečné idioty.

Ve  srovnání  s  tím  působí dnes spíš směšně Stalinův pokus ustavit v obsazeném  Terijoki  (dnes  Zelenogorsk) vládu Finské lidové republiky pod  vedením  starokomunisty  Otto  Wille  Kuusinena.  K předpokládané sovětizaci  Finska  nedošlo,  moskevskými  dohodami zanikla užitečnost Kuusinenova  kolaborantského  spolku,  i  byl  zrušen  a jeho činitelé povoláni  zpět  do Sovětského svazu. Kuusinen pak účinkoval nějaký časco  šéf  Karelofinské  SSR,  než byla  také zrušena, stopa ostatních se ztrácí v lágrech Gulagu.

Konstanty č. 5 a 6: Solidarita západních států s napadeným bývá vesměs jen  papírová.  Po  kom  si  sáhne ruský medvěd, musí se spolehnout na vlastní síly, branné i morální.

Přepadení  Finska  vzbudilo  na  Západě  bouři  odporu  a  vyústilo do odvetných  opatření.  Stojí  za to uvést jakých. V USA byly na podporu Finska  pořádány benefiční koncerty a prezident F. D. Roosevelt uvalil na  obchod  se SSSR morální embargo. Dle nepotvrzených zpráv si Stalin hned  vzápětí  dal  nohu  za  krk.  Ženevská  předchůdkyně OSN zbavila Sovětský  svaz  členství,  což Stalinem také zvlášť neotřáslo, ostatně krátce poté slavná Společnost národů zanikla. Jediné Maďarsko přispělo Finsku pomocí o síle 5.000 mužů, z čehož ale jen 450 stačilo zasáhnout
do  bojů.  Byli  to  spíš  občané západních zemí než jejich roztřesené vlády,  kdo  projevil  statečnost:  Finsku  na  pomoc  se vydalo 8.000 švédských  dobrovolníků,  z ostatních zemí 800 Norů a Dánů, 230 občanů USA  a  150  Italů, ve většině případů však dorazili na místo, když už bylo pozdě. Západní státy byly po jistém váhání ochotné leda k zaslání
válečného  materiálu:  Francie vypomohla třiceti stíhačkami a Británie týmž počtem silně obstarožních dvouplošníků. Sovětskou převahu na nebi nad   Finskem   to  zmírnilo  jen  nepříliš.  Zato  se  západní  vlády předstihovaly   v   úvahách,   co  by  udělaly,  kdyby  něco  udělaly: francouzská  malovala  na  vzduch  expediční sbor o síle 50.000 mužů a
britská  slibovala  12.500 válečníků, obojí krátce předtím, než finský prezident  zatoužil,  aby  mu  uschla  ruka. To vše vedlo k tragickému výsledku:  Finové,  rozčarovaní  západním taktizováním, neviděli jinou možnost znovuzískání ztracených území a návratu uprchlíků než se o rok později připojit k invazi hitlerovského Německa do SSSR. Odsuzuj je za to, kdo chceš.

Konstanta č. 7: Proč se vyplatí bojovat s přesilou a podlehnout.

Důsledky  porážky byly pro Finsko drtivé. Kromě několika menších území ztratilo  celý  prostor Karelské šíje včetně druhého největšího fměsta Viipuri  (dnes Vyborg), oblasti severně od Ladožského jezera a přístup k  Severnímu  moři, což vše znamenalo ztrátu 10% průmyslu a orné půdy.Před  sovětskou  invazí uprchlo 420.000 obyvatel těchto čistě finských krajů,  jejichž  usídlení  znamenalo pro vysílenou zemi nemalou zátěž.  Konečná kapitulace v r. 1944 oklestila suverenitu Finska přijetím řady bolestných  bodů  sovětského  diktátu,  čemuž se pak na Západě poněkud výsměšně   říkalo   »finlandizace«,   a   země  se  musela  zavázat  k nemilosrdným reparacím. Přesto, když dějiny nakonec všechno spočítaly, ukázalo se, že Finové zvítězili.

Bezohledné  reparace bylo nutno splácet; jedinou možností byla přeměna chudého agrárního Finska ve vysoce vyvinutou průmyslovou zemi. Je jí k svému   nemalému  prospěchu  dodnes.  Sovětská  agrese  dokázala  Finy
sjednotit  v odporu, překlenout rozštěpení společnosti z časů občanské války  mezi  bílými  a rudými počátkem dvacátých let. A především: při všech  podmínkách  ponižujícího  míru  si  Finové zachovali sebevědomí
svobodného  národa,  demokratický způsob vlády a marxistickými výmysly nezdeformované  hospodářství.  Byli  uchráněni  masových  deportací  a cílené  rusifikace,  jaká  by  bezpochyby následovala, kdyby se bývali rozhodli  nebojovat  předem ztracený boj. V delším časovém rozměru pak zůstali  uchráněni  osudu  národa mravně narušeného, onoho bezútěšného stavu,  jehož jméno jest postkomunismus. Jaká škoda, že i jiný, počtem dvojnásobný  národ  v sobě nenašel finskou odvahu postavit se přesile, prohrát  a  tím  zvítězit!  Že se místo toho potřikrát dle svého zdání
moudře  vyhnul  boji  a  ztrátám,  čímž  prohrál.  Přišel  ... kdyby o suverenitu,  co  je  o ni teď tolik strachů. Suverenita je krásná věc, bez  naplnění  hodnotami  morálními  však ne víc než lesklý obal zboží nevalné kvality. Ale to už je téma jiné úvahy.

Luděk Frýbort

-------------------------------------------------