Názorně.cz

Dlouho  očekávané  a  mnohými  z  nás  rozpačitě přijímané zaikulacené jubileum sedmnáctého listopadu máme šťastně za sebou. Je tudíž na řadě alespoň   krátké  zamyšlení  nad  tím,  co  ještě  kromě  prchavých  i
neprchavých  vzpomínek  a  krátkodechých  emocí  nám  ten  slavný  den přinesl.  Je toho kupodivu mnohem víc, než se od státních svátků běžně očekává.

Hlavně a především se nám dostalo připomenutí, že svoboda a demokracie není z nebe spadlé dobrodiní, jejž si můžeme užívat s rukama v klíně v bláhové  víře,  že  zlo  složilo  zbraně.  Všechny  významné  domácí i zahraniční osobnosti, jimž se zápas o nedosažitelný demokratický ideál stal  náplní jejich životů, vzkázaly českému podhradí v podstatě jedno a totéž: demokracie je nikdy nekončící dřina a hluboce se mýlí všichni ti,  kteří  žijí  v  bludu,  že  po  pádu totality mají jednou provždy vystaráno.   Snad   nejsrozumitelněji   promluvil  na  adresu  věčných nespokojenců s poměry  ostřílený  veterán americké politiky Zbygniew Brzezinski:  »Začněte  s tím něco dělat sami. Nečekejte, že bude pořád někdo  řešit vaše problémy za vás,« pravil v exkluzivním rozhovoru pro Českou  televizi.  Je potěšitelné, že jeho slova padla na úrodnou půdu hlavně  mezi studenty z iniciativy Inventura demokracie, kteří na svém
happeningu  rovněž  vyzvali  občany,  aby  nerezignovali  na politická témata a více se zapojovali do celospolečenského dění. Věčná škoda, že pan  prezident  Václav  Havel,  který  je  na Václavské náměstí přišel podpořit,  je sám jedním z terčů Brzezinského výtky. I jeho podpis pod nedávnou  »stížností«  Američanům, že USA zanedbávají péči o střední a
východní  Evropu,  je  totiž  možno  vnímat  jako projev posttotalitní ušlápnutosti,  která  v  poddanských  duších  brání probuzení občanské sebedůvěry.

To  je  ale  také  to  jediné,  co  lze vůdčí postavě památné sametové vzpoury   vyčítat.  Jinak  Havel  znovu  dokázal,  že  mu  ani  dvacet postkomunistických  let  nic  neubralo  z  jeho charismatu, dokonce si troufám  říct,  že  jeho  televizní  vystoupení  na  ČT  24, o němž se mimochodem  ve středečním nezávislém tisku neobjevila ani zmínka, bylo
poprvé  od  roku  2003, kdy byl na Pražském hradě vystřídán arogantním účetním  Klausem, státnickým projevem hodným toho vznešeného označení. Bylo  v  něm  totiž  řečeno to nejpodstatnější, co ve svých zdravicích
zdůrazňovali  i ostatní jak přímí, tak telemosty zprostředkovaní hosté svátečních  akcí:  Budoucnost  České  republiky tkví v těsném sepětí s vyspělými   zeměmi   Evropské   unie   a  NATO,  v  poctivém  úsilí o nezpochybnitelné spojenectví při obraně společných hodnot Západu proti snahám   je  rozdrobit  k  prospěchu  východních  diktátorů,  jimž  je
odjakživa vlastní touha po světovládě.

Z  tohoto hlediska byl částí nostalgicky naladěného publika po zásluze vypískán z Národní třídy kladeč věnců Václav Klaus, jehož prezidentské skutky  jsou v přímém protikladu s českým národním zájmem, jímž se ten novodobý  monarcha  tak  často a rád ohání. Není to jen jeho živočišný odpor  k  evropské  integraci, v níž vidí žádoucí posilu naši spojenci zpoza  Atlantiku,  ale  třeba  i nadřazenost vůči té části veřejnosti, která  se  z  dobrých  důvodů brání navlečení do jakéhokoli partajního chomoutu,  co  z  Klause  činí »demokrata« posledního řádu. Kdo pohrdá mimostranickými   občanskými  aktivitami,  lhostejno  zda  spolkovými, náboženskými  či  jakýmikoli  jinými,  kdo svobodnou diskusi podmiňuje nějakým  průkazem  potvrzenou  politickou  příslušností,  kdo je navíc podepsán  pod  nedůvěrou většiny Čechů k sekretariátnímu politikaření, ten  nemá  morální  právo  vyhřívat se na výsluní spontánní studentské
revoluce.

Je-li  příkazem doby obnovit důvěru zklamané veřejnosti v demokratické instituce, nelze se s tím požadavkem vyrovnat v situaci, kdy prezident není   svobodně  zvolenou  hlavou  státu,  nýbrž  všelijakými  mafiány vybranou  figurínou; kdy ani straničtí  uchazeči  o  moc ve volbách nereprezentují své voliče, nýbrž vůli sekretariátních intrikánů, kteří si dávají zatracený pozor, aby mezi sebe nepustili opravdovou osobnost zvenčí.   Je   zhola   nemožné   zbavit   politiku  znamení  hanby  ve zkorumpovaném  státě,  jehož  elitu tvoří až na nepočetné výjimky samí »kádrově nezávadní«  staří  psi.  Angažovanost  oprávněně  znechucené poddanské  holoty  je  nemyslitelá  bez  toho, abychom  »tam  nahoře« důkladně vyvětrali, což zase nepřichází v úvahu při zachování současné podoby  účelového  volebního  zákona,  přesněji  řečeno  při důsledném potlačování  chytrákům  nebezpečných  prvků  přímé demokracie. Zkrátka jsme  si před dvaceti lety vyzvonili dokonalý pat, jemuž se také někdy trefně říká bludný kruh.

Takhle  nějak  to  řekl  Václav  Havel,  jako už pokaždé uhodiv hřebík přesně  na  hlavičku.  Hůř  už  se  to  při  pohledu  zdola  má s jeho optimismem,  že až nám bude o dalších dvacet let víc, druhá posametová generace  se  postará  o  to, že demokratický princip už nebude pouhou vyprázdněnou  frází,  jíž si vyplachuje hubu kdejaký darebák, nýbrž se
stane   samozřejmou  součástí  všedního  života  každého  sebevědomého svobodného  českého  občana.  Třeba  k takovému zázraku opravdu dojde, třeba  nikoliv.  Boží  spravedlnost  má tu stinnou stránku, že většina dnešních  seniorů  už  nebude mít možnost naplnění té odvážné prognózy osobně zkontrolovat.

To  ale  ještě  neznamená,  že  bychom  se  o  to  všichni, nás starců nevyjímaje, neměli aspoň pokusit. Jakkoliv jsou namístě nářky, že jsme před dvaceti lety zásluhou posametových lupičů vykročili z totalitního bláta  do  postkomunistické  louže,  pouhé poddanské kňučení věru není návod,  jak  z toho sajrajtu vybřednout. Přestaňte se chovat jako malé
děti  a  vezměte  řešení  svých  věcí  do vlastních rukou, vzkázal nám dvacet  let po sametovém polopřevratu pan Brzezinski. My staří jsme to zatím  nedokázali.  Podpořme  tedy  aspoň  každý  podle svých možností
»dětské« nepamětníky, kteří jeho vzkazu, zdá se, velmi dobře rozumějí.
Nic jiného nám ostatně nezbývá.

Petr Zavoral
----------------------------------------------------