Názorně.cz

Abych   zaplašil   podezření   že   se  úchylně  vyžívám  jen  v  samé společenskopolitické  špíně,  programově  se ve svých textech vyhýbaje všemu  pozitivnímu,  co  šťastným  Čechům přináší radostná přítomnost, rozhodl jsem se v tomto adventním ohlédnutí za minulým týdnem přivítat se  všemi poctami jednu z prvních vlaštovek, která možná zvěstuje sice loudavý,   ale  přece  jen  příchod  spořádaného  státu  do  zanedbané podřipské  divočiny.  Předesílám  to proto, abych snad nevzbudil mylný dojem,  že  všechno zlé již bylo nadobro zažehnáno a odteď už se spolu budeme jenom  radovat.  Tak  tomu věru není. Hororových chuťovek, jež komentátora  lákají k zakousnutí, nikterak neubývá, nadto jsou čím dál výživnější.  Třeba  ty stodvacetimilionové zlaté padáky, jimiž miláček národa Bohoušek Sobotka  odměnil  dnes již bývalý management Českých aerolinií  za  to,  že  svou  polostátní velkofirmu přivedl na pokraj bankrotu. Nebo skandál kolem pražského projektu Opencard, jenž nejenže spolykal  bezmála  devět  set  veřejných milionů, aniž vydělal jedinou korunu,  ale  dobrá  polovina  té  šťavnaté sumičky teď jaksi není na Bémově  magistrátu  k  dohledání.  To  si  ale  nechám  na  jindy, neb nepochybuji  o  tom,  že kolem těchto a bezpočtu dalších lumpáren bude ještě veselo.

Teď  tedy  k  té  výše  zmíněné  šťastné  novině. Městský soud v Praze minulou  středu  rozhodl, že legendární zpěvačka Marta Kubišová nemusí zaplatit téměř půldruhého milionu korun vyhaslé hvězdě popmusic Heleně Vondráčkové  za  to,  že  údajným  nedodržením  ústní  smlouvy zmařila vzpomínkové  vystoupení  kdysi  slavného  tria  Golden  Kids.  Soud  v odůvodnění  svého  verdiktu konstatoval, že se normalizační zasloužilé umělkyni  nepodařilo  jednoznačně  prokázat,  že  písemně  nepodložená dohoda »zlatých dětí«, existovala-li vůbec, měla váhu závazné smlouvy, pročež   nelze  kteroukoli  ze  znesvářených  stran  trestat  za  její nedodržení. V nevysloveném podtextu toho ortelu ještě zaznělo, že když už  si  spravedlivci mají vybrat mezi důvěryhodností čestné osobnosti, která neváhala obětovat uměleckou kariéru ve jménu pravdy a morálky, a mezi  dobře ohebnou služebnicí jakkoli odporného režimu, nemůže jejich volba dopadnout  v  neprospěch  ikony  tzv. pražského jara i sametové revoluce Marty Kubišové.

Zajímavé  byly  některé  mediální  reakce  na  takto  do  značné  míry průlomový  nález.  Zatímco  Lidové  noviny si vystačily  s  objevným poučením,  že  ve vyspělé společnosti má čestné slovo stejnou platnost jako  precizně  formulované a ověřenými podpisy opatřené lejstro, čímž pražský  městský  soud  de  facto  uvrhly  v podezření, že se v »kauze Kubišová«  řídil spíš sympatiemi než literou zákona, Mirka Spáčilová v Mf Dnes přesně vystihla, čím by se v situacích, na jejichž spravedlivé řešení jsou strohé paragrafy krátké, měli řídit vašnostové v talárech, chtějí-li své nelehké poslání vykonávat ve vší úctě a vážnosti. Zde je krátký úryvek z jejího skvělého čtvrtečního komentáře:

I  kdyby  Vondráčková  s  manželem byli tisíckrát v právu a měli na to razítko  až  ze  Štrasburku,  lidská slušnost jim velí mávnout rukou a prohlásit: Přece se nebudeme vozit zrovna po kamarádce, navíc po ženě, které  komunisti  vzali  kus  života.  (...)  Žalovat právě Kubišovou, symbolickou  světici  národa,  jíž  se  před  dvaceti lety tleskalo se slzami  v očích, když v Modlitbě pro Martu davům sdělovala, že »zloba, závist,  zášť,  strach  a  svár,  ty  ať  pominou«? To je přece krok k
potupné  veřejné  sebevraždě  -  jako kdyby hnal Michael Kocáb k soudu Václava  Havla  za  to, že mu od revoluce dluží deset korun za pivo, ažádal  tučné  peníze  z  prodlení.  Morálka  však  často spadá do jiné kategorie  než  spravedlnost;  tím  více  potěší, když se s nimi spojí věcný selský rozum.

Komu  se  teď zdá, že paní Spáčilová povýšila emoce nad zákon, tomu se osměluji  znovu  připomenout, že i soudci Městského soudu v Praze byli odkázáni  na  zdravý  selský  úsudek,  nemajíce v ruce nic než tvrzení proti tvrzení. Tím, že nakonec dali za pravdu Martě Kubišové, se nijak nezpronevěřili  zásadám  nepsaného  práva,  jenom  veřejnosti  správně vzkázali,  že  čestné slovo má váhu zákona pouze v případech, kdy čest není  prázdným  pojmem pro žádnou ze smluvních stran. Když si spolu za lepších  časů  »plácli«  dva  čeští furianti, ruky podání plnohodnotně
nahradilo  mazané advokáty a často celé štosy nesrozumitelně popsaného papíru.  Ukázalo-li  se  pak,  že jeden z furiantů je prolhaný zmetek, jehož  charakter  nestojí  ani  za  fajfku tabáku ... někdy si dali po hubě,  jindy  spolu  do  nejdelší smrti nemluvili. Jen málokdy však se svými  křivdami a »křivdami« běželi k soudu, dobře vědouce, že čest je
hodnota,  která  se  vysoudit  nedá.  I  bez  zdlouhavých a nákladných procesů  se  oběma  protivným  stranám  dostalo pozemské spravedlnosti vrchovatě:  lidé,  u  nichž  ne-existovaly  pochybnosti o poctivosti a pevnosti  charakteru, v očích veřejnosti ještě posílili jakožto vážení občané  a  přirozené  autority, křiváci byli naopak vyvrženi ze slušné
společnosti.  To  je  ta  vlaštovička,  o  níž  jsem  se zkraje tohoto komentáře ostýchavě zmínil.

Vondráčková   je   hlediska   rovné   páteře   problematická  osobnost pop-byznysu,  v  němž  dodnes kralují takové figury jako Michal David, František  Janeček  a  další  slouhové  rudé  totality, která se Martě Kubišové   postarala   o   kumštýřskou   popravu.   Moudrým  verdiktem prvoinstančního  soudu  se cítí být poškozena a hrozí, že svůj »nárok«
na  ožebračení  statečné  bojovnice  za  svobodu  a demokracii »požene vejš«.  Věří,  že Vrchní soud ještě rozhoduje ve prospěch toho, kdo má víc  peněz  na  chamtivé  advokáty (případně na uplácení tzv. justiční mafie).  Nechme  ji její domnělou křivdu hnát, kam jí libo. Bude jen k užitku  nás  všech  udělat  si jasno, jak jsme na tom s vládou práva a
morálky, zda k nám místo té tak dlouho vyhlížené vlaštovky nemíří zase nějaká  zparchantělina jako symbol zkaženého státu, v němž je nejvyšší hodnotou švindl a lakota.

Petr Zavoral
 

----------------------------------------------