Názorně.cz

Tak  dlouho  se naše parlamentní superstars mezi sebou do krve hádaly, má-li být českým eurokomisařem Alexandr Vondra, Jan Švejnar, nebo opět Vladimír  Špidla,  až  nakonec  pánové  Topolánek  a Paroubek společně vytáhli  z  klobouku  jméno Štefan Füle a zmocnili premiéra Fischera k bruselskému  blahořečení  jeho  nositele. Rázem se z toho skutku stala domácí  politická  událost  číslo  jedna,  neb  do  té doby se o Fülem veřejně   nediskutovalo   a   předtím,   než   do   Strakovy  akademie napochodovala  provizorní  vláda, málokterý z řadových Čechů věděl, že
ten  člověk  vůbec  existuje.  Přitom je pan Füle komisař k pohledání: Čech  jako poleno, vysoce vzdělán nikoliv někde v Plzni, nýbrž přímo v leninsko-marxistické  Moskvě, a to v dobách nejhlubší totality(!), muž vždy a za všech okolností příkladně loajální, díky čemuž mu v budování strmé  diplomatické kariéry nepřekážel ani komunistický útisk. Ostatně
komunismus důkladně prozkoumal takříkajíc zevnitř.

Právě okolnost, že příští eurokomisař v letech 1982 - 1989 zahříval na hrudi rudou stranickou legitimaci, vyvolává u některých slabších nátur pocit  žaludeční  nevolnosti.  Řekněme  rovnou,  že  zbytečně a hlavně pozdě.  Je  sice pravda, že bezectní kariéristé, kteří do normalizační státostrany  nalezli  po  roce  1968  a  aktivně  se  tím  podíleli na hospodářské  i  mravní zkáze okupovaného Československa, si nezaslouží nic  než všeobecné opovržení, na druhé straně je ale třeba vzít v úvahu,  kam  to  za dvacet let domydlil divokovýchodní postkomunismus. Vždyť  rozhlédneme-li   se   kolem   sebe,   zjistíme,   že  někdejší normalizátoři se ve svých současných funkcích těší mnohem větší úctě a vážnosti   než   sametoví   »vítězové«,  často  nikoliv  neprávem.  Za
učebnicový  příklad může posloužit sám úřadující ministerský předseda, jehož  popularitě  se  už  ani  neblíží  žádný  z protagonistů něžného polopřevratu,  tatíčka  Klause  z  nich  nevyjímaje. Fischerovi k tomu stačila   papalášsko-ideologická   zdrženlivost   a  poctivě  odváděná úředničina,   jíž   přesvědčil   veřejnost,  že  je  momentálně  Česku
užitečnější než všichni velkohubí politruci. Velmi podobně je na tom i někdejší  premiérův  komunistický  souputník  Kohout,  terazky všude v blízkém  i  vzdáleném  zahraničí  respektovaný šéf české diplomacie, a konečně  i  z  klobouku  čerstvě  vytažený  eurokomisař Füle, který se stejně  dobře  jako  v  KSČ uplatnil i ve strukturách Severoatlantické
aliance.

Rozpaky  nad  exportem  dokonale splachovacího exbolševika do Evropské komise  nejsou  namístě  ještě  z  jiného důvodu: Nová Füleho mise nám nemůže  způsobit  víc ostudy, než kolik jí (nejen) v Bruselu natropili kazisvěti Paroubek a Klaus. Krom toho je židle v Barrosově »eurovládě« pořád  ještě  spíš  symbolem  horkotěžko pokračující integrace starého kontinentu než skutečným ministerským křeslem, čehož je důkazem nulový výsledek pětiletého působení Vladimíra Špidly v tom opěvovaném tělese. Je  tudíž jedno, na koho padne los bruselského milionářského štěstí, o
kteroužto  výhru  se  v českých politických kuloárech hraje především. Stejně  dobře  jako  Füle by nám v Evropské komisi posloužil třeba pan Spejbl,  který  se  v  pondělí  proslavil  jako český symbol na maketě berlínské  zdi,  již se všemi poctami srovnali se zemí účastníci oslav dvacátého výročí zhroucení železné opony.

Pár  dní  před 17. listopadem 2009 upřímně řečeno nevím, je-li správné mávnout  rukou  nad  minulostí  kariéristů,  z  nichž selhání naprosté většiny  antikomunistů  učinilo  příkladné,  optimistické,  do šťastné budoucnosti  zahleděné  Evropany. Vůbec mi nejde o dodatečné kádrování užitečných  náhradníků  za  nadobro  zesměšněné,  ze  svobodných voleb vzešlé  demokraty,  natož o jejich samoúčelnou skandalizaci. Jen je mi trochu  úzko  při  pomyšlení,  že  stejně jako všelijací Fischerové či Kohouti  budou  dříve  či  později  zklamaným národem milováni i další vypočítaví  bezpáteřníci,  kteří  se  v  divoké  přivatizaci  zmocnili komunistického  dědictví  a  proměnili  se  z  veksláků  a estébáků ve ctihodné  velkopodnikatele,  kteří  už dnes nezřídka fungují jako živá voda globálně propojené Evropy.

Ve  věci  jmenování  exsoudruha Füleho ještě platí, že se strhlo mnoho mediálního  povyku  pro  nic.  Budou-li  mít  jednou  v Bruselu navrch držitelé hospodářské moci, jež možná samotná KGB v 90. letech pověřila úkolem  zařídit  neživotaschopnost  tržní  ekonomiky  jakožto posvátné krávy  kapitalismu,  nic  nám už nepomohou nářky, že protibolševického povyku bylo málo.

Petr Zavoral
 

-----------------------------